logo TyfloCentra Brno, o.p.s. - odkaz na úvodní stranu

Slepotou život nekončí...



Letní tábor 2006
Cesta za pokladem na Stříbrném jezeře
15. – 29. 7. 2006

Jako předchozí tři léta, i letos jsem na tábor do Veverské Bítýšky dorážel pln směsice elánu, optimismu a napjatého očekávání. Postupně se do tábořiště dokodrcali i poslední z jeho osazenstva a začalo rituální seznamovací kolečko, při němž o sobě každý něco řekne a odpovídá na případné dotazy. Při večerním nástupu jsme se dozvěděli název celotáborové knihy – Poklad na Stříbrném jezeře od Karla Maye, což se nesetkalo s nadšením z předchozích let. První společný půlden jsme završili celotáborovou večerkou. Pro ty, kteří nevědí, o co jde – tady je její text:

„Dobrou noc vám, kterým doma na oči sen padá.
Dobrou noc vám, kterým na cestě slunko zapadá.
Dobrou noc vám, přes modravé hory posílám.
Dobrou noc vám, které rád mám!“

Oproti minulým táborům se letos uskutečnily „živé budíčky“. A nekompromisní: „Za deset minut rozcvička na hřišti!“ nás ani na okamžik nenechalo na pochybách, kde to vlastně jsme. Dopolední družinkový program prvních dnů se sestával z vymýšlení názvů a pokřiků. Nakonec z toho zmatku vyšly tyto skupinky: Kvahamot, Ymkové, Bystří orli, Divocí medvědi a Bílí tygři. Já s Tomem, Katkou, Terkou a Anetkou patřil do kmene Kvahamot, jejíž vedoucí byli Katka U., Jiřka (později vystřídaná Katkou K.), Eva a Honza H. Pokřik Kvahamotů (Tomahavků) byl doprovázen bubnováním Katky U. na bongo a zněl takto:

„Az nostdlvespra, az nostdlvespra jíjubo,
an mat maty, an mat maty jínubub.
Tam… Tam… TAM… TAM! KVAHAMOT!!!“

(Přeloženo: Za spravedlnost bojují, na tam tamy bubnují. Kvahamot!)

První větší etapová hra nesla příznačný název: Ze života na divokém západě. Šlo o projítí pěti stanovišť, na nichž se plnily různé úkoly. Např. žvýkání kůží (žvýkací gumy), krocení divokého mustanga (viz. sportovní den), rýžování zlata, zápas s medvědem (Radkem a Zdravuškou) a návštěva u šamana. Velmi zajímavou částí bylo rýžování zlata, kde jsme od Marušky dostávali instruktáž v angličtině, která byla na tomto místě jediným dorozumívacím jazykem. Nakonec z toho vyšlo, že musíme nabrat víčkem od ešusu písek s vodou a vytřídit z něj kamínky – valounky zlata. No, u Kvahamotů to dopadlo tak, že asi po minutě „rýžování“ jsme s Katkou začali stavět uprostřed korýtek z písku přehradu. Uznejte sami – skvělá recese!

Při návštěvě u šamana se měl každý nad sebou zamyslet a říct, co by na sobě chtěl změnit. Nevím jak ostatní, ale pro mě to byl jakýsi trvalý závazek. Nebudu zde sice rozebírat, oč v mém případě šlo, nicméně to beru jako trvalé předsevzetí, které se budu snažit (v rámci možností) dodržet.

Další významná etapovka se odehrávala v lese na kopci a tentokrát bylo úkolem zdolání fyzických překážek. Procházel jsem je v pořadí: přechod nad propastí, průchod bludištěm, průchod mluvící bránou (muselo se projít tak, aby zacinkalo co nejméně rolniček), žebřík nad propastí a chůze pomocí nezvyklé vodicí linie. Každý z nás se velmi často setkává s vodicí linií v různých podobách. Leč vodicí linie nacházející se metr nad naší hlavou v podobě lana už tak častým jevem není…

Brzy jsme se také naučili zpívat táborovku, kterou opět složil Fenzík s kamarádem Honzou:

1) „Jezerní hladina ve slunci blyští se, vlnky si na ní pohrávají.
Pod ní je schovaný, stovky let hlídaný, poklad, co Tonkava dobře tají.

Ref.: Tak vydej se po vzoru trampů a traperů, nahoru k jezeru, za pokladem.
Ten skrytej je bezpečně, chovej se statečně, hledej ho společně s kamarádem.

2) Cornella najdeme, plánek mu vezmeme, trampi jsou pochybná sebranka.
Berme však v úvahu nestálost Utahů, sliby se slíbí a nedodrží.“

Na téměř každý večer pro nás vedoucí připravili program v podobě besedy. Přijeli Maruščini rodiče, kteří nám přiblížili americkou přírodu, Silvini známí zase přivezli vlastnoručně vyráběné strunné nástroje, dále proběhla beseda o zbraních a airsoftu a jedna na mé oblíbené téma – vesmír. Sice se domnívám, že menším asi moc neřekla, ale pro mě byla nejlepší.

Snad celý život zůstane vrytá do mé paměti středa prvního týdne. Hlavně kvůli úplně suprovému odpolednímu programu, za který patří jmenovitě Marušce, Vlaďce a Jiřce nekonečný dík! Tento nadmíru neobvyklý den začal zcela obyčejně, až nudně. Také strhující příběh Karla Maye se dnes odbýval velmi pomalu. Ale s jeho koncem (vděčně odaplaudovaným) se smůla tohoto dne naprosto a nečekaně zlomila. Hrál se totiž kombibal, pašeráci a vyháněná. Po vydatném obědě v podobě rajské omáčky se většina odebrala na koupaliště do Tišnova. Malá skupinka starších (Katka, Vojta, Andrea, Lukáš, Tom, Michal a já) trávila zbytek odpoledne hraním psychosociálních her – pro naše zamyšlení i sebepoznání. Ze všech her, co jsem kdy hrál, mě asi nejvíc zaujala dnešní hra Tržiště. Šlo o to, že si všichni představovali, že jsou na jakémsi virtuálním tržišti, kde se obchodovalo s našimi emocemi, vlastnostmi, klady – zkrátka s tím, čeho máme sami dost a co bychom chtěli/mohli dát ostatním. Jediné omezení bylo to, že jsme si nemohli nic vzít, dokud jsme něco nedali.

Hodně brutální byla také hra Balón. Vedoucí nás zavřeli do umývárny a my si měli představit, že jsme posádka balónu, který pomalu klesá k zemi. Abychom se zachránili, jeden z nás ho musel opustit. Každý se musel obhajovat, proč to nemůže být on, proč znamená pro svět víc než ostatní. Tohle mě emočně dostalo asi nejvíc.

Ačkoliv jsme přišli o koupání, vody jsme si bohatě užili hned následující den při tradiční „polívačce“ na louce. Hrála se u mučednického kůlu, odkud byla nažená lana do jednotlivých „vesnic“ kmenů. Každá družinka tam musela zapálit oheň (svíčku) a ubránit ji před nájezdy druhých, kteří se ji snažili uhasit. Jako zbraně byly použity lahve naplněné vodou s dírou ve víčku. Odpoledne se na tomtéž místě hrály ještě indiánské souboje, kdy byli ke kůlu přivázáni na dlouhých lanech vždy dva bojovníci a každý měl tři hody míčkem na vyřazení soupeře ze hry. Aby byla hra zábavná i pro diváky, mohli v každém zápase vsadit na některého z hráčů u dvou sázkových kanceláří. Za nasbírané body byl potom přídavek do oblíbené večerní Restaurace, která byla letos plná překvapení. Především v restauraci hrála živá hudba a po jejím ukončení následovala diskotéka.

Na páteční Ptačce jsme byli standardně vysazeni na České ulici v Brně, odkud jsme se rozprchli plnit své úkoly. Já jich měl pět a mou „nespící bdící“ byla Bobo. Nákup tří jablek pro mlsnou vedoucí mi potíže nečinil, snad jen doptání na Zelný trh, ale i tuto překážku jsem zdolal v relativně dobrém čase. Poobědvali jsme v restauraci a na zpáteční cestě přejeli Brněnskou přehradu parníkem.

Sobota byla opět netradiční den – sportovní. Jako obvykle se odehrály tři části: sportovní den, soutěže něžností a maraton. V prvních dvou etapách jsme byli vyzbrojeni kartičkou, v níž nám vedoucí odškrtávali splněné disciplíny. Většinou se jednalo o zaběhnuté úkony, ale i v tomto směru přinesl letošní tábor něco nového. Bylo to odpalování vodních raket a už zmiňované krocení divokého mustanga. V podstatě šlo o barel zavěšený lany asi metr a půl nad zemí, přes který byla přehozená deka imitující sedlo. Úkolem bylo udržet se co nejdéle na tomto „koni“, přičemž byl neustále rozhoupáván divokým cowboyem Davidem.

O soutěžích něžností se nebudu rozepisovat, snad jen jeden příklad – držení kolíčku, kdy se držel klasický kolíček na prádlo mezi dvěma prsty na čas. Maraton je tříminutový běh, při němž se sebe většinou účastníci vydají úplné maximum. Za své druhé místo bych chtěl poděkovat Vlaďčiným rozcvičkám a běžeckému trenažéru (lanu navázanému na mučednický kůl).

Konec července byl opravdu parný a my jsme absolvovali nejúmornější hru. Z kukuřice jsme museli vyrobit mouku, z vody, soli a mouky těsto a do destičky vyrýt znak našeho kmene. Pak už to sranda nebyla, neboť se musel rozdělat oheň v nějakých 34°C a těsto upéct.

Před koncem tábora se ještě hlavní vedoucí Radek s Katkou a Vojtou vydali do brněnského studia Českého rozhlasu na rozhovor o táboře. Po jejich návratu jsme hlasitě provolali básničku, kterou na jejich počest složil Lukáš:

„Byli jste povědět, jak náš svět chodí,
v brněnském rozhlase, což se všem hodí.
Ničíte iluze nekňubů tlustých,
boříte hradby a to je fakt hustýýý!“

V noci se uskutečnila stezka odvahy trvající maximálně třicet minut. Vzhledem k tomu, že jsem jaksi usnul a vedoucí mě nemohli najít, končil jsem po hodině a dvaceti minutách.

Závěrečná část táborové hry byla rozdělena do dvou dnů. Začínalo se ve čtvrtek v noci, kdy nás jakýsi potulný indián (Vráťa) dovedl k lanu, které vedlo k tábořišti trampů. Zde jsme měli nepozorovaně ukořistit část plánku cesty k pokladu. Po jeho nalezení jsme se museli dát na úprk, neboť trampové zaznamenali naši přítomnost a pokoušeli se nás zadržet. Druhý den po čtení jsme se všichni sesedli v jídelně a měli za úkol složit z jednotlivých fragmentů celou mapu (šlo o mapu tábora) a následně najít na několika místech vzkazy. Jejich vyluštěním jsme zjistili, kde se skrývá poklad – u splavu! Vydali jsme se tam po obědě a opravdu jsme jej našli. Skládal se ze sladkostí, které byly rozdělěny při večerním táboráku, kde se mimo jiné povídalo i o uplynulém puťáku. V noci jsme s Lukášem, Andreou a Tomem spali pod širákem.

Poslední táborové ráno. Poslední snídaně. Poslední nástup. A před odjezdem loučení. Obětí, pevný stisk ruky, sbohem na dlouho dobu. Nejistota, kdy – a jestli vůbec – se zase potkáme. Pak už zvuk známého auta, hluboké povzdechnutí, poslední rozloučení s jedinými přáteli… Slzy v očích, nasedání do auta a na dlouho dobu smutek a stesk v duši. Proč to muselo být tak krátké?!

Závěrem bych chtěl nekonečně mnohokrát poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že se tábor uskutečnil. Všem, kteří se o nás starali po celou jeho dobu. Všem, kteří pro nás neúnavně připravovali jídlo… Zkrátka všem za všechno.

Těším se na další společnou akci, Martin Sukaný.

Zpět na letní rehabilitační tábor pro nevidomé děti v roce 2006


Vyhledávání


Regionální střediska


Facebook


Dobrovolnictví

Máme akreditaci Ministerstva vnitra ČR v oblasti dobrovolnické služby.



Odborná praxe

Nabízíme praxi studentům sociálních, speciálně pedagogických či výtvarných oborů (VŠ, VOŠ).



Dárci


Děkujeme za podporu.


Pravidelně nás dotují


Doporučujeme



Dotazy

Veškeré připomínky zasílejte na adresu webmaster@tyflocentrumbrno.cz
K jakémukoliv užití textů a obrázků, uveřejněných na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Prohlášení o přístupnosti © TyfloCentrum Brno, o.p.s. 2002-19
Hostováno na WEDOS.CZ